Dva měsíce poté

Z naší skupiny se do Angharu dostalo 52 mužů, 97 žen a 121 dětí. Zřejmě jsme ale nebyli sami – podle svědectví se portál otevřel na více místech země a do Angharu se tak dostalo více lidí. Naštěstí portálem prošlo i několik sester z ranhojičského řádu, takže úmrtnost není vysoká. Také se skrz dostalo dost schopných řemeslníků a nyní po letech a po spojení menších skupinek jsme schopni zastat veškeré řemeslné a zemědělské práce.

Je tomu právě 25 let, kdy jsme dorazili do tohoto světa. Dnes je nás s dalšími příchozími a narozenými:

  • 238 trpaslíků
  • 74 elfů
  • 1600 lidí

Starosti mi dělá nerovnoměrné rozdělení můžu a žen u lidského plemene, které způsobuje četné rozmíšky. Nemělo by to ale trvat věčně, za dalších 35 let, až zřejmě zavře oči poslední z pamětníků příchodu, se zub v populaci zahladí sám.

Kromě peklem zplozených stvůr jsme zde nenarazili na jiné rozumné bytosti. Naštěstí se nám je daří odrážet a budovat vesnice a města. Nezdá se, že by byli zplozenci organizovaní, pravděpodobně jde o pozůstatek katastrofy, která zdejší země v minulosti kompletně vylidnila.

Začíná mi to připomínat události, které se udály v našem světě před průchodem do Angharu. Podle dochovaných spisů došlo zde, v Angharu, kdysi dávno k válce mezi Harakany a společenstvím elfů, lidí a trpaslíků. Přestože společenství zvítězilo, všechno co vybudovali a vše, co jim poskytovalo potravu, bylo zničeno. Rozhodli se odejít. Bohužel nevíme kam. Spisy pouze uvádí, že čarodějové vytvořili mocný artefakt a odešli do lepšího světa.

Nejzazší historie Angharu

Kdysi dávno, v dobách před světlem, nebyl svět, nebyl vzduch, nebylo nic. Přišli bohové a pustili se do práce. Jedni tvořili stromy, vodu, kameny, jiní oblohu vzduch, vítr… Ti ostatní spolu dlouze rozmlouvali a shodli se, že stvoří život. Protože pouze oni tři byli vyšší bohové, jako jediní na to měli právo.

Byli tři – Anniel, Ghadar a Ardian. Později svůj svět pojmenovali po sobě – An + Gh + Ar.

Anniel stvořila k obrazu svému sličný národ. Vysoké, štíhlé, moudré elfy a vtiskla jim nesmrtelnost.

Ghadar stvořil k obrazu svému národ malého vzrůstu, avšak velkého srdcem – mohutné a tvrdé trpaslíky – a vtiskl jim své znalosti o kování všemožných kovů a výbornou prostorovou orientaci.

Ardian stvořil k obrazu svému národ houževnatých, výbojných, lehce ovlivnitelných ale i zatvrzelých lidí. Vtiskl jim výbornou odolnost a schopnost usadit se, přizpůsobit se a přežít v jakýchkoli podmínkách.

Nikdo z nich však nevěděl, že v tajnosti, daleko od ostatních, stvořil jiný bůh, Harakan, svojí rasu. Byli to bytosti různých vzezření ale všichni byli slepí. Nikdo z nich neměl zrak, avšak dokázali vidět pomocí mysli. To byl dar, jež jim Harakan vtiskl. Byla to stvoření podobná výtvorům Ardiana – lidem. Vzrůstem o stopu vyšších, čtyřprstých rukou i nohou, šlachovití s výrazně bledou kůží a holou hlavou.

Když to ostatní zjistili, hněvali se. Hněvali se proto, že o počínání Harakana nikdo z nich nevěděl a že se s nimi neporadil a stvořil zrůdy. Jelikož tím porušil dohodu, kdy jen oni měli pravomoc tvořit život, byl uvězněn do astrálního vězení ze kterého nebylo úniku.

Ovšem jelikož ještě starší úmluva zakazovala bohům jakkoli stvoření život ničit, byli nuceni Harakanův národ nechat bez trestů a nechat je žít stejně, jako své národy. Po další rozmluvě se shodli že Harakanův národ bude žít stranou od jejich stvoření. Avšak všichni věděli, že jednoho dne se tyto národy potkají.

Léta ubíhala, každý z bohů se věnoval svým lidem jak jen mohl. Popostrkovávali je lehkými krůčky dopředu, snažili se jim ukázat cesty k novým a novým věcem, technologiím, možnostem, ale vždy tak, aby na to přišli oni sami.

Harakanův národ, kterým bohové ani nedávali jméno, zůstali bez svého boha.

Než došlo k prvnímu kontaktu s druhými, jak jim lidé, elfové i trpaslíci začali říkat, žili všichni obyvatelé v blahobytu. Prosperovali v každém ohledu, neznali násilí, loupeže, ba ani hamižnost nebo pomstu a lži.

Druzí odmítali veškeré kontakty s „Oblíbenci bohů“, jak druzí říkali „našim“. ať už to měli být obchodní, náboženské nebo sociální vztahy. Čas od času se v nějakém městě nějaký druhý objevil, ale bylo to tak zřídka, že buď to nikdo neřešil, poněvadž se nechovali nepřátelsky, nebo to řešili až příliš ale v tom případě vždy zjistili že se po Druhém slehla země.

Následující léta po prvním kontaktu byli i tak poměrně klidné. Avšak každý v hloubi duše cítil, že klid nebude trvat věčně, a postupně se začali chystat na nevyhnutelnou válku.

V pozdějších letech už pak nikdo nevěděl kdy válka začala, nebo kde začala, vědělo se jen že první útok přišel od Druhých kteří překypovali stejnými technologiemi, jako měli Anghařané. Až později se dozvěděli, že Druzí plánovali válku již od prvního kontaktu a že ti, jež vídali ve svých městěch a vesnicích, byli převážně špehové, jež jim kradli technologie. Díky tomu dokonale vymazali výhody Anghařanů, jež měli od svých bohů.

Když po mnoha a mnoha let válka skončila a poslední město Druhých padlo, Anghařané se nejprve radovali z vítězství a z toho, že budou opět žít v míru a pokoji, ale záhy jim došlo, dívajíc se na bitevní pole plná mrtvých těl, hrobů a poházených kusů zbrojí, zbraní, nástrojů, že není co oslavovat. Že všechno, co celý život budovali, leží v troskách. Z početného obyvatelstva zbylo jen pár stovek přeživších. Poslední Arcimág té doby, jistý Jeremius, vzhlížeje na trosky kdysi mocného národa, obrátil své oči vzhůru k nebesům, a začal se modlit. Modlil se jak ke svému bohu, Ardianovi, tak i k ostatním bohům spřátelených národů. Prosil, aby mu v této těžké chvíli pomohli.

Zasedli bohové opět pospolu, a rozmlouvali. Padali různé návrhy, ale žádný nebyl přijat. Nakonec Ghadar, bůh trpaslíků, předložil návrh, jež se, i přes protesty ostatních, ujal.

7 dní seděl Jeremius u trosek své věže a modlil se. 8. den před něj předstoupil sám Ardian a pravil:

„Věř člověče, že pomoci mohu. Můžeme Tebe, i s ostatními tvými druhy, přesunout na jiný svět, nepoškozený válkami a zlou čiností. Věz ovšem, že na tomto světě naše moc není tak velká, jako zde v Angharu. Též varovati Tě musím, že nám není známo, zda v druhém světě nejsou jiní bohové, ať už dobří, nebo zlí. Budeme vás nadále sledovat ale jdete do naprostého neznáma. Volba je na Tobě, příteli. Za dalších 7 dní Tě opět navštívím abych vyslechl Tvé konečné rozhodnutí. Rozhodneš-li se projít skrz, buď připraven a buďte připraveni.“

S těmi slovy zmizel a zanechal Jeremia svým myšlenkám.

Jeremius dlouze nerozmýšlel. Viděl co s jeho královstvím udělala válka a nenávist lidí, Viděl co z jeho království zůstalo – Trosky, bída, hlad, smrt, nemoc. Dal ihned rozhlásit informace, že všichni, jež budou chtít, mohou za pomoci bohů přejít na jiný svět. Též rozkázal nashromáždit jídlo, vodu, různé důležité materiály. Též s sebou vzal těch několik málo svitků, jež ve věži našel neporušené.

Pár dní na to, Ardian opravdu přišel a ptal se Jeremia, jak se rozhodl. Jeremius se podíval bohovi zpříma do očí a pravil:

„Viděl jsem, čeho jsme schopni. Viděl jsem zkázu a smrt. Zklamali jsme bohy, dopustili jsme, aby jiní umírali.“

Poté udělal blíž k Ardianovi krok. „Žádáme Vás, všemohoucí bohové, o druhou šanci. Žádáme o šanci začít od začátku. “

„Budiž tedy.“ Ardianovi se v ruce zhmotnily dva tmavě fialové krystaly. Nabídl je Jeremiovi.

„Až budete chtít projít, sevři krystal v ruce a mysli na nás. Mysli na nás všechny. Jen a pouze tehdy, lze aktivovat krystal. Použiješ-li jej správně, otevře se před Tebou portál, jímž projdete. Až si budeš jist, že jsi poslední, polož krystal na zem. Portál zůstane ještě několik vteřin otevřen, poté se zavře a krystal zůstane zde, na tomto světě. Ten druhý je k návratu zpátky, rozhodnete-li se někdy vrátit zpět. A neměj obavy, až projdete, ukryjeme krystal v tomto světě na bezpečném místě. Nechť se vám daří.“

Když Jeremius svolal všechny, jež byli ochotní přejít na druhou stranu, uchopil krystal a začal postupně vzpomínat na jednotlivé bohy. Záhy se před ním zjevil portál, přesně tak, jak mu popsal Ardian. Lidé začali procházet skrz, tahaje své těžké vozy, pár zvířat, cennosti… Když zjistil že je poslední, opatrně položil kámen na zem, přistoupil k portálu, naposledy se zastavil, zvedl oči k nebesům a pronesl prosté: „Děkujeme.“ A prostoupil portálem.

Odchod ze starého světa do Angharu

Svitek a kámen naděje

Když čaroděj našel onen svitek, jenž ležel naprosto nepovšimnut desítky, ba možná stovky let v místní knihovně, nemohl uvěřit vlastním očím! Jak mohl něco takového tak dlouho nevidět? Možná to považoval za dobře vymyšlenou báji, ale že by to mohla být pravda?

Svitek popisoval místo kdesi hluboko pod prvním městem po osídlení Světa. Byl zde ukryt artefakt, který měl mít schopnost přenést jakoukoliv osobu do světa Anghar. Artefakt zvaný Kámen Naděje, měl mít tmavě fialovou barvu a tvar kapky. Kdyby právě tuto podobu nevídal posledních pár nocí v neklidných snech, asi by svitek zůstal nadobro zapomenut.

Jakmile svitek přečetl, povolal k sobě ostatní mistry a s nimi se vydal do starých katakomb hluboko pod městem. Doufal, že Kámen najde a zachrání zbývající obránce města. Naštěstí to vypadalo, že kámen sám se chce dát najít. Čaroději do mysli vplouvaly neodbytné myšlenky, které ho neomylně vedly přímo ke kameni. Skupina čarodějů došla na konec slepé chodby. Ostatní se už otáčeli, když je Jetel zadržel. Postavil se čelem ke zdi a jediným slovem roztrhl zeď v půli. Za ní, na obsidiánovém podstavci vytesaném do podoby otevřené dlaně, ležel Kámen Naděje.

Cesta nazpět byla mnohem rychlejší. Obránci se zatím stáhli z vnitřního města na nádvoří hradu. Poslední hrstky elfů, lidí a trpaslíků bránily hradby a drželi bránu z posledních sil. Jetel na nic nečekal, vytáhl svitek s poznámkami o artefaktu a horečně hledal jakoukoliv zmínku, jak ho použít. To však svitek neprozrazoval.

Poslední sbohem

Jetel se jal přimět kámen fungovat podle svých vlastních dovedností. Vyzkoušel veškerou magickou i hrubou sílu, ale vše bylo marné. Kámen dál žhnul fialovým světlem, o nic blíže tolik potřebnému zázraku. Jetel zoufale pohlédl k hradbám. Pod zásahy šípů a ranami mečů pomalu překonávajících hradby prohrávali svůj poslední boj hrdinové slavného města. Odhodlaně sevřel kámen pevněji v dlani. „Auleé, dejte mi sílu žádat Tě v hodině smrti o milosrdenství!“

Než stihl pokračovat, začal se kámen chvět a světélkovat. Pak se zničehonic zvedl z čarodějovy dlaně a za oslepujícího světla se změnil ve světélkující portál, černou stěnu fialově světélkující po okrajích. V návalu štěstí Jetel vyskočil do vzduchu a dlouhou vteřinu trvalo, než si opět uvědomil situaci. Okolo stojící s bázní i úžasem sledovali zářící bránu, která snad byla cestou na lepší místo.

Většina žen a dětí již prošla na druhou stranu a muži se kvapem stahovali z obraných pozic, když se ozvala ohlušující rána. Zápalný náboj katapultu se ohromným nárazem opřel přímo do brány a ta mu již nemohla odolat. Brána se rozlomila a suť zasypala trpaslíky, kteří ji dosud drželi vlastními těly. V hustém prachu se objevili první bílé lebky nepřátel.

„Jeteli, vole, pojď už a nemachruj!“ řekl lord Exodian, když jako předposlední vstupoval do portálu. „Ještě chvíli, dám jim to sežrat, zmrdům!“ odvětil Jetel a začal nad hlavou formovat ohromnou světelnou kouli. Pak i on vkročil jako poslední do brány.

Portál se zavřel a nikdo již neviděl, jak Jetelova koule explodovala v ohromném výbuchu a ničila město a velkou část invazní armády. Kámen Naděje, vytvořený z materiálů, jež nebyly lidské, však nemohl být lidskou ani elfskou magií zničen. Byl zasypán prachem a ruinami majestátního města.

Ztracená civilizace

První, co Jetel po průchodu portálem spatřil, byly náznaky různých stavení, staletí zarostlá stromy, keři a všemožnou zelení. Ale dokázal poznat, že se ocitli v kdysi zřejmě prosperující vesnici. V dáli na kopci se rýsovaly pozůstatky opevněného sídla. Viděl staré dlážděné cesty, zříceniny mohutných bílých věží, statky, dokonce náznaky ohrad pro dobytek. Viděl ale také na rychlo navršené hroby, zrezivělé brnění a zbraně. Zřejmě tu kdysi dávno proběhla krvavá bitva. Pro příchozí to nevěstilo nic dobrého.

Z nedalekých kopců na něj již ostatní volali, aby se přišel podívat. Nejprve vyrazil lehkým krokem, zkoumaje pohledem každičký detail okolí, aby vzápětí zrychlil a mohl co nejdříve spatřit to, co očividně ochromovalo všechny, kdo se již stihli vyšplhat na blízký kopec.

Když se to povedlo i jemu, zůstal stát jako přikovaný. Dole pod ním, pod kopcem na němž stál, se rozprostíraly zříceniny kdysi obrovského města. Hradby, pevnost, různé domy a stavení, přístav na vzdálenějším konci města. Všiml si, že nese různé stavební prvky. Zdi kolem města mu připomínali mistrovskou práci trpasličích kameníků, rozprostírající se mezi zbytky strážných věží, jež pro změnu silně připomínaly elegantní styl elfských mistrů. Všude kolem města byly zbytky stavenišť, polí, stejně jako ve vesnici u portálu. Daleko za městem, kam jen oko dohlédlo, stála mohutná hora. I na takovou dálku dokázal rozeznat bránu vytesanou přímo do skály, ke které vedla od někdejší severní brány honosná dlážděná cesta.

Uprostřed města stála na návrší rozbořená pevnost. Na ní byla pro změnu patrná práce lidských rukou. Viděl také vysokou budovu, jíž odhadoval na knihovnu. Nesla známky lidských, trpasličích, i elfských prvků. Zřejmě jakási pokladnice znalostí a vědění všech tří ras, mezi jejímiž zdmi se nyní páslo několik divokých koní.

Když se probral z úvah, nakročil směrem k městu. Viděl, že několik trpaslíků ho začalo předbíhat, utíkajíc k hoře v dáli. Elfové šli opatrně krokem. Zdálo se, že nemohou pochopit tu kombinaci umění, která jim nedávala smysl. Lidé… inu, lidé prostě šli obdivujíc pozůstatky velkého města.

První rok nového věku

Trpaslíci odešli povětšinou do hory, opravovat staré síně, lidé a elfové se pohroužili do oprav města… Bylo dohodnuto že dokud se společnost neusídlí na tolik, že bude schopna přežít pár let, budou spolupracovat a žít společně.

Jetel se pohroužil do knihovny, kde našel několik značně poškozených svitků. Při jejich zkoumání zjistil, že tu kdysi existovalo dlouholeté spojenectví lidí, elfů a trpaslíků. Prozrazovaly také existenci ještě jednoho národa, jenž byl označován jako „ti druzí“ nebo také „harakanští“. Ti odmítali veškeré komunikace a spojenectví s ostatními národy a žili daleko na západě. Zjistil také, že posledním vladařem města, jež nyní osídlili, byl jakási Královna Lennera, z části žena, z části elf, a že se město jmenovalo Stříbropád. Zatímco Jetel zkoumal dál svitky a historii tohoto světa, ostatní se rozhodli město přejmenovat na Ar Estel, neboli „Město Naděje“.