Nejzazší historie Angharu

Kdysi dávno, v dobách před světlem, nebyl svět, nebyl vzduch, nebylo nic. Přišli bohové a pustili se do práce. Jedni tvořili stromy, vodu, kameny, jiní oblohu vzduch, vítr… Ti ostatní spolu dlouze rozmlouvali a shodli se, že stvoří život. Protože pouze oni tři byli vyšší bohové, jako jediní na to měli právo.

Byli tři – Anniel, Ghadar a Ardian. Později svůj svět pojmenovali po sobě – An + Gh + Ar.

Anniel stvořila k obrazu svému sličný národ. Vysoké, štíhlé, moudré elfy a vtiskla jim nesmrtelnost.

Ghadar stvořil k obrazu svému národ malého vzrůstu, avšak velkého srdcem – mohutné a tvrdé trpaslíky – a vtiskl jim své znalosti o kování všemožných kovů a výbornou prostorovou orientaci.

Ardian stvořil k obrazu svému národ houževnatých, výbojných, lehce ovlivnitelných ale i zatvrzelých lidí. Vtiskl jim výbornou odolnost a schopnost usadit se, přizpůsobit se a přežít v jakýchkoli podmínkách.

Nikdo z nich však nevěděl, že v tajnosti, daleko od ostatních, stvořil jiný bůh, Harakan, svojí rasu. Byli to bytosti různých vzezření ale všichni byli slepí. Nikdo z nich neměl zrak, avšak dokázali vidět pomocí mysli. To byl dar, jež jim Harakan vtiskl. Byla to stvoření podobná výtvorům Ardiana – lidem. Vzrůstem o stopu vyšších, čtyřprstých rukou i nohou, šlachovití s výrazně bledou kůží a holou hlavou.

Když to ostatní zjistili, hněvali se. Hněvali se proto, že o počínání Harakana nikdo z nich nevěděl a že se s nimi neporadil a stvořil zrůdy. Jelikož tím porušil dohodu, kdy jen oni měli pravomoc tvořit život, byl uvězněn do astrálního vězení ze kterého nebylo úniku.

Ovšem jelikož ještě starší úmluva zakazovala bohům jakkoli stvoření život ničit, byli nuceni Harakanův národ nechat bez trestů a nechat je žít stejně, jako své národy. Po další rozmluvě se shodli že Harakanův národ bude žít stranou od jejich stvoření. Avšak všichni věděli, že jednoho dne se tyto národy potkají.

Léta ubíhala, každý z bohů se věnoval svým lidem jak jen mohl. Popostrkovávali je lehkými krůčky dopředu, snažili se jim ukázat cesty k novým a novým věcem, technologiím, možnostem, ale vždy tak, aby na to přišli oni sami.

Harakanův národ, kterým bohové ani nedávali jméno, zůstali bez svého boha.

Než došlo k prvnímu kontaktu s druhými, jak jim lidé, elfové i trpaslíci začali říkat, žili všichni obyvatelé v blahobytu. Prosperovali v každém ohledu, neznali násilí, loupeže, ba ani hamižnost nebo pomstu a lži.

Druzí odmítali veškeré kontakty s „Oblíbenci bohů“, jak druzí říkali „našim“. ať už to měli být obchodní, náboženské nebo sociální vztahy. Čas od času se v nějakém městě nějaký druhý objevil, ale bylo to tak zřídka, že buď to nikdo neřešil, poněvadž se nechovali nepřátelsky, nebo to řešili až příliš ale v tom případě vždy zjistili že se po Druhém slehla země.

Následující léta po prvním kontaktu byli i tak poměrně klidné. Avšak každý v hloubi duše cítil, že klid nebude trvat věčně, a postupně se začali chystat na nevyhnutelnou válku.

V pozdějších letech už pak nikdo nevěděl kdy válka začala, nebo kde začala, vědělo se jen že první útok přišel od Druhých kteří překypovali stejnými technologiemi, jako měli Anghařané. Až později se dozvěděli, že Druzí plánovali válku již od prvního kontaktu a že ti, jež vídali ve svých městěch a vesnicích, byli převážně špehové, jež jim kradli technologie. Díky tomu dokonale vymazali výhody Anghařanů, jež měli od svých bohů.

Když po mnoha a mnoha let válka skončila a poslední město Druhých padlo, Anghařané se nejprve radovali z vítězství a z toho, že budou opět žít v míru a pokoji, ale záhy jim došlo, dívajíc se na bitevní pole plná mrtvých těl, hrobů a poházených kusů zbrojí, zbraní, nástrojů, že není co oslavovat. Že všechno, co celý život budovali, leží v troskách. Z početného obyvatelstva zbylo jen pár stovek přeživších. Poslední Arcimág té doby, jistý Jeremius, vzhlížeje na trosky kdysi mocného národa, obrátil své oči vzhůru k nebesům, a začal se modlit. Modlil se jak ke svému bohu, Ardianovi, tak i k ostatním bohům spřátelených národů. Prosil, aby mu v této těžké chvíli pomohli.

Zasedli bohové opět pospolu, a rozmlouvali. Padali různé návrhy, ale žádný nebyl přijat. Nakonec Ghadar, bůh trpaslíků, předložil návrh, jež se, i přes protesty ostatních, ujal.

7 dní seděl Jeremius u trosek své věže a modlil se. 8. den před něj předstoupil sám Ardian a pravil:

„Věř člověče, že pomoci mohu. Můžeme Tebe, i s ostatními tvými druhy, přesunout na jiný svět, nepoškozený válkami a zlou čiností. Věz ovšem, že na tomto světě naše moc není tak velká, jako zde v Angharu. Též varovati Tě musím, že nám není známo, zda v druhém světě nejsou jiní bohové, ať už dobří, nebo zlí. Budeme vás nadále sledovat ale jdete do naprostého neznáma. Volba je na Tobě, příteli. Za dalších 7 dní Tě opět navštívím abych vyslechl Tvé konečné rozhodnutí. Rozhodneš-li se projít skrz, buď připraven a buďte připraveni.“

S těmi slovy zmizel a zanechal Jeremia svým myšlenkám.

Jeremius dlouze nerozmýšlel. Viděl co s jeho královstvím udělala válka a nenávist lidí, Viděl co z jeho království zůstalo – Trosky, bída, hlad, smrt, nemoc. Dal ihned rozhlásit informace, že všichni, jež budou chtít, mohou za pomoci bohů přejít na jiný svět. Též rozkázal nashromáždit jídlo, vodu, různé důležité materiály. Též s sebou vzal těch několik málo svitků, jež ve věži našel neporušené.

Pár dní na to, Ardian opravdu přišel a ptal se Jeremia, jak se rozhodl. Jeremius se podíval bohovi zpříma do očí a pravil:

„Viděl jsem, čeho jsme schopni. Viděl jsem zkázu a smrt. Zklamali jsme bohy, dopustili jsme, aby jiní umírali.“

Poté udělal blíž k Ardianovi krok. „Žádáme Vás, všemohoucí bohové, o druhou šanci. Žádáme o šanci začít od začátku. “

„Budiž tedy.“ Ardianovi se v ruce zhmotnily dva tmavě fialové krystaly. Nabídl je Jeremiovi.

„Až budete chtít projít, sevři krystal v ruce a mysli na nás. Mysli na nás všechny. Jen a pouze tehdy, lze aktivovat krystal. Použiješ-li jej správně, otevře se před Tebou portál, jímž projdete. Až si budeš jist, že jsi poslední, polož krystal na zem. Portál zůstane ještě několik vteřin otevřen, poté se zavře a krystal zůstane zde, na tomto světě. Ten druhý je k návratu zpátky, rozhodnete-li se někdy vrátit zpět. A neměj obavy, až projdete, ukryjeme krystal v tomto světě na bezpečném místě. Nechť se vám daří.“

Když Jeremius svolal všechny, jež byli ochotní přejít na druhou stranu, uchopil krystal a začal postupně vzpomínat na jednotlivé bohy. Záhy se před ním zjevil portál, přesně tak, jak mu popsal Ardian. Lidé začali procházet skrz, tahaje své těžké vozy, pár zvířat, cennosti… Když zjistil že je poslední, opatrně položil kámen na zem, přistoupil k portálu, naposledy se zastavil, zvedl oči k nebesům a pronesl prosté: „Děkujeme.“ A prostoupil portálem.

0 replies

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *