Odchod ze starého světa do Angharu

Svitek a kámen naděje

Když čaroděj našel onen svitek, jenž ležel naprosto nepovšimnut desítky, ba možná stovky let v místní knihovně, nemohl uvěřit vlastním očím! Jak mohl něco takového tak dlouho nevidět? Možná to považoval za dobře vymyšlenou báji, ale že by to mohla být pravda?

Svitek popisoval místo kdesi hluboko pod prvním městem po osídlení Světa. Byl zde ukryt artefakt, který měl mít schopnost přenést jakoukoliv osobu do světa Anghar. Artefakt zvaný Kámen Naděje, měl mít tmavě fialovou barvu a tvar kapky. Kdyby právě tuto podobu nevídal posledních pár nocí v neklidných snech, asi by svitek zůstal nadobro zapomenut.

Jakmile svitek přečetl, povolal k sobě ostatní mistry a s nimi se vydal do starých katakomb hluboko pod městem. Doufal, že Kámen najde a zachrání zbývající obránce města. Naštěstí to vypadalo, že kámen sám se chce dát najít. Čaroději do mysli vplouvaly neodbytné myšlenky, které ho neomylně vedly přímo ke kameni. Skupina čarodějů došla na konec slepé chodby. Ostatní se už otáčeli, když je Jetel zadržel. Postavil se čelem ke zdi a jediným slovem roztrhl zeď v půli. Za ní, na obsidiánovém podstavci vytesaném do podoby otevřené dlaně, ležel Kámen Naděje.

Cesta nazpět byla mnohem rychlejší. Obránci se zatím stáhli z vnitřního města na nádvoří hradu. Poslední hrstky elfů, lidí a trpaslíků bránily hradby a drželi bránu z posledních sil. Jetel na nic nečekal, vytáhl svitek s poznámkami o artefaktu a horečně hledal jakoukoliv zmínku, jak ho použít. To však svitek neprozrazoval.

Poslední sbohem

Jetel se jal přimět kámen fungovat podle svých vlastních dovedností. Vyzkoušel veškerou magickou i hrubou sílu, ale vše bylo marné. Kámen dál žhnul fialovým světlem, o nic blíže tolik potřebnému zázraku. Jetel zoufale pohlédl k hradbám. Pod zásahy šípů a ranami mečů pomalu překonávajících hradby prohrávali svůj poslední boj hrdinové slavného města. Odhodlaně sevřel kámen pevněji v dlani. „Auleé, dejte mi sílu žádat Tě v hodině smrti o milosrdenství!“

Než stihl pokračovat, začal se kámen chvět a světélkovat. Pak se zničehonic zvedl z čarodějovy dlaně a za oslepujícího světla se změnil ve světélkující portál, černou stěnu fialově světélkující po okrajích. V návalu štěstí Jetel vyskočil do vzduchu a dlouhou vteřinu trvalo, než si opět uvědomil situaci. Okolo stojící s bázní i úžasem sledovali zářící bránu, která snad byla cestou na lepší místo.

Většina žen a dětí již prošla na druhou stranu a muži se kvapem stahovali z obraných pozic, když se ozvala ohlušující rána. Zápalný náboj katapultu se ohromným nárazem opřel přímo do brány a ta mu již nemohla odolat. Brána se rozlomila a suť zasypala trpaslíky, kteří ji dosud drželi vlastními těly. V hustém prachu se objevili první bílé lebky nepřátel.

„Jeteli, vole, pojď už a nemachruj!“ řekl lord Exodian, když jako předposlední vstupoval do portálu. „Ještě chvíli, dám jim to sežrat, zmrdům!“ odvětil Jetel a začal nad hlavou formovat ohromnou světelnou kouli. Pak i on vkročil jako poslední do brány.

Portál se zavřel a nikdo již neviděl, jak Jetelova koule explodovala v ohromném výbuchu a ničila město a velkou část invazní armády. Kámen Naděje, vytvořený z materiálů, jež nebyly lidské, však nemohl být lidskou ani elfskou magií zničen. Byl zasypán prachem a ruinami majestátního města.

Ztracená civilizace

První, co Jetel po průchodu portálem spatřil, byly náznaky různých stavení, staletí zarostlá stromy, keři a všemožnou zelení. Ale dokázal poznat, že se ocitli v kdysi zřejmě prosperující vesnici. V dáli na kopci se rýsovaly pozůstatky opevněného sídla. Viděl staré dlážděné cesty, zříceniny mohutných bílých věží, statky, dokonce náznaky ohrad pro dobytek. Viděl ale také na rychlo navršené hroby, zrezivělé brnění a zbraně. Zřejmě tu kdysi dávno proběhla krvavá bitva. Pro příchozí to nevěstilo nic dobrého.

Z nedalekých kopců na něj již ostatní volali, aby se přišel podívat. Nejprve vyrazil lehkým krokem, zkoumaje pohledem každičký detail okolí, aby vzápětí zrychlil a mohl co nejdříve spatřit to, co očividně ochromovalo všechny, kdo se již stihli vyšplhat na blízký kopec.

Když se to povedlo i jemu, zůstal stát jako přikovaný. Dole pod ním, pod kopcem na němž stál, se rozprostíraly zříceniny kdysi obrovského města. Hradby, pevnost, různé domy a stavení, přístav na vzdálenějším konci města. Všiml si, že nese různé stavební prvky. Zdi kolem města mu připomínali mistrovskou práci trpasličích kameníků, rozprostírající se mezi zbytky strážných věží, jež pro změnu silně připomínaly elegantní styl elfských mistrů. Všude kolem města byly zbytky stavenišť, polí, stejně jako ve vesnici u portálu. Daleko za městem, kam jen oko dohlédlo, stála mohutná hora. I na takovou dálku dokázal rozeznat bránu vytesanou přímo do skály, ke které vedla od někdejší severní brány honosná dlážděná cesta.

Uprostřed města stála na návrší rozbořená pevnost. Na ní byla pro změnu patrná práce lidských rukou. Viděl také vysokou budovu, jíž odhadoval na knihovnu. Nesla známky lidských, trpasličích, i elfských prvků. Zřejmě jakási pokladnice znalostí a vědění všech tří ras, mezi jejímiž zdmi se nyní páslo několik divokých koní.

Když se probral z úvah, nakročil směrem k městu. Viděl, že několik trpaslíků ho začalo předbíhat, utíkajíc k hoře v dáli. Elfové šli opatrně krokem. Zdálo se, že nemohou pochopit tu kombinaci umění, která jim nedávala smysl. Lidé… inu, lidé prostě šli obdivujíc pozůstatky velkého města.

První rok nového věku

Trpaslíci odešli povětšinou do hory, opravovat staré síně, lidé a elfové se pohroužili do oprav města… Bylo dohodnuto že dokud se společnost neusídlí na tolik, že bude schopna přežít pár let, budou spolupracovat a žít společně.

Jetel se pohroužil do knihovny, kde našel několik značně poškozených svitků. Při jejich zkoumání zjistil, že tu kdysi existovalo dlouholeté spojenectví lidí, elfů a trpaslíků. Prozrazovaly také existenci ještě jednoho národa, jenž byl označován jako „ti druzí“ nebo také „harakanští“. Ti odmítali veškeré komunikace a spojenectví s ostatními národy a žili daleko na západě. Zjistil také, že posledním vladařem města, jež nyní osídlili, byl jakási Královna Lennera, z části žena, z části elf, a že se město jmenovalo Stříbropád. Zatímco Jetel zkoumal dál svitky a historii tohoto světa, ostatní se rozhodli město přejmenovat na Ar Estel, neboli „Město Naděje“.

0 replies

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *